« Úvod | Cameron Mitchell »

Bitva o Británii


Bitva o Británii (10. červenec 1940 – 31. října 1940), představuje střetnutí mezi německou Luftwaffe a britskou Royal Air Force nad Británií a kanálem La Manche. Pro „Bitvu o Británii“ (Battle of Britain) se občas používá i pojmenování „Bitva o Anglii“. Smyslem této vzdušné bitvy, kterou rozpoutala německá strana, bylo zničit nebo alespoň výrazně oslabit Royal Air Force a získat tak jednoznačnou vzdušnou převahu nad kanálem La Manche a Británií, což německé velení považovalo za nutnou podmínku pro uskutečnění invaze do Anglie (viz Operace Seelöwe). Bez této převahy by tato akce byla příliš riskantní až neproveditelná.
V první fázi, dokud se Luftwaffe soustředila na bombardování okrajových letišť a boje nad pobřežím a kanálem, se bitva vyvíjela lépe pro Německo, pak se však Hitler po britském náletu na Berlín (který byl odvetou za německý útok na Londýn a další britská města) nechal vyprovokovat k systematickému strategickému bombardování Londýna.
Koncem října 1940 Němci pochopili, že nejsou schopni dosáhnout svého cíle a zničit britskou Royal Air Force, a začali omezovat své akce. V roce 1941 pak byla většina kapacit Luftwaffe převelena na jiná bojiště (Středomoří a východní fronta).

Počátek bojů
První fáze bitvy o Británii začala dne 10. července 1940, kdy německé letectvo podnikalo občasné útoky na konvoje, a to zejména svými střemhlavými bombardéry Junkers Ju 87 Štuka. V průběhu jednoho měsíce docházelo i ke vzájemným střetnutím britských a německých pilotů v rovině osobních soubojů. 1. srpna 1940 vydalo vrchní velitelství Wehrmachtu směrnici č. 17 o vedení letecké a námořní války, ve které se ukládalo:
• zničit RAF a britský letecký průmysl
• rozvrátit zásobování Velké Británie potravinami
• působit co největší ztráty britskému obchodnímu a válečnému loďstvu.
O den později vydalo velitelství Luftwaffe rozkaz k akci, kterou měla být během čtyř dnů leteckých útoků vyřazena letištní síť v jižní Anglii. Tato akce dostala krycí název "Den Orla." 10. srpna, po obdržení předpovědi počasí, stanovilo velitelství Luftwaffe začátek útoku na 13. srpna. 12. srpna proběhly první útoky německých bombardérů, které měly vyřadit pět britských radiolokátorů. Na několik dní se však podařilo vyřadit jen radar u Ventnoru. 13. srpna začaly první útoky na jedenáct britských letišť, bombardováním však byla postižena i města Portsmouth, Portland a další. 15. srpna provedla Luftwaffe velký nálet za použití všech tří leteckých armád, který vyřadil z provozu několik letišť, další byla těžce poškozena. Zcela neúspěšně však skončily nálety části sil 5. letecké armády, která se ze základny Stavanger v Norsku pokoušela bombardovat cíle v okolí Newcastlu. Těžké ztráty utrpěla i 30. bombardovací eskadra, která útočila na britská letiště z dánského Aalborgu. V průběhu 15. srpna utrpěla Luftwaffe největší ztráty, bylo sestřeleno 75 letounů.
Na poradě velitelů leteckých armáda, které se konalo v Karinhallu, se nejvyšší funkcionáři Luftwaffe rozhodli hledat cestu ke snížení ztrát bombardovací letounů zavedením nové taktiky. Na rozdíl od dosavadní praxe, kdy stíhači působili převážně formou "volného stíhání," měli nyní přímo doprovázet bombardéry a bezprostředně je chránit. To Britům umožnilo na jedné straně včas zjišťovat směry útoků skupin, na straně druhé nebyl jejich radarový systém uzpůsoben na takový počet letounů. Jedno úsekové středisko totiž dokázalo navádět současně nanejvýš čtyři stíhací letky. Ještě závažnější byla skutečnost, že vzhledem k výstražné lhůtě dokázaly z jednoho letiště odstartovat však pouze dvě letky stíhačů. 18. srpen probíhaly další velmi těžké letecké boje, přičemž bylo nejvíce ztrát v dosavadním průběhu na obou stranách. Tento den došlo také k rozhodnutí, že do letecké bitvy nad Anglií se nebudou již nadále používat střemhlavé bombardéry Ju-87 Štuka, které se pro tento typ boje nehodily. 19. srpna německé velení nařídilo, aby došlo k zintezívnění útoků na letiště i továren na výrobu letadel.
Byla bombardována i některá britská města, avšak s výjimkou Londýna. 24. srpna bylo bombardováno Ramstage a Portsmouth. Téhož dne v noci byl omylem shozeny bomby i Londýn, což vyvolalo u Britů protiakci a britské bombardovací letectvo učinilo v noci z 25. - 26. srpna nálet na Berlín. 27. srpna začalo britské letectvo používat systém Tally-Ho, které umožňovalo stíhacím letkám 11. skupiny povolávat po zjištění náletu jako posilu letky z jiných úseků. RAF tak dokázala sestavit velká seskupení letounů, přičemž rychlejší a obratnější Spitfire byly určeny na boj s doprovodnými stíhači, zatímco robustnější Hurricany se zabývaly ničením německých bombardérů. 30. srpna vydal německý maršál Hermann Göring rozkaz, který nařizoval 2. letecké armádě zničit britské stíhací letky soustředěné kolem Londýna a 3. letecké armádě ukládal hromadnými nočními útoky na Bristol a Liverpool terorizovat britské obyvatelstvo a rozvrátit zásobování. Za denního světla se měly provádět pouze útoky na závody leteckého průmyslu.
Obrat v bitvě
Od počátku bitvy o Anglii vycházelo velení německého letectva z optimistických údajů o ztrátách nepřítele. RAF sice ztráty utrpěla, ale její bojeschopnost to neovlivnilo. Letecký průmysl dodával dostatek kvalitních letounů Spitfire a Hurricane, problém byl s piloty, kterých bylo málo. Proto byli intenzívně přeškolováni zahraniční piloti, kteří emigrovali ze států Evropy okupovaných Německemnebo přišli jako dobrovolníci. Významnou posilou byli i piloti, kteří uprchli z Protektorátu Čechy a Morava a kteří se podíleli na bojích v bitvě o Anglii. Nejúspěšnějším českým letcem a stíhacím letcem v bitvě o Anglii vůbec se stal Josef František, který sestřelil 17 nepřátelských letounů a který bojoval v řadách polské 303. perutě.
V měsíci září začalo docházet k postupnému obratu ve válce o Anglii. Dne 4. září 1940 za účasti fanatického davu hrozil Hitler ve Sportovním paláci v Berlíně Velké Británii barbarskými leteckými útoky. Den po té nařídil, aby první masový letecký útok na Londýn začal 7. září. Toho dne přijel do Calais velitel Luftwaffe Hermann Göring, aby osobně řídil útoky německého letectva proti Velké Británii. První úder Brity překvapil, protože očekávali, že dojde k útoku na letiště a s bombardováním Londýna nepočítali. Útoky na britské hlavní město pokračovaly prakticky až do 13. listopadu 1940, přičemž noční nálety byly uskutečňovány noc co noc. Němečtí pohlaváři se domnívali, že bombardováním zničí morálku obyvatelstva, což přispěje k britské kapitulaci. Bombardování Londýna však paradoxně přispělo ke konsolidaci RAF, protože se Luftwaffe tolik nezaměřovala na anglická letiště. Britský letecký maršál Trafford Leigh-Mallory, který přišel s nápadem "velkých pluků," tak mohl svoji taktiku soustřeďování letek RAF dovést k ještě větší dokonalosti. Dne 15. září podnikla Luftwaffe na Londýn masivní nálet, který měl zlomit britský odpor. Ten den však RAF dokázala soustředit veškeré své síly a postavila se na zuřivý odpor. Britskému velitelství stíhacího letectva se podařilo poprvé použít proti nepříteli všechny tři stíhací skupiny současně. Celý den probíhaly tvrdé boje, při nichž RAF sestřelila 56 letounů Luftwaffe.
Ještě víc než samotné ztráty však Němce vyděsila skutečnost, že RAF a celá protivzdušná obrana, o níž se domnívali, že leží v troskách, je v podstatě nedotčena. V následujících dnech intenzita bojů polevila. 17. září vydalo německé vrchní velení rozkaz, že operace Seelöwe (invaze do Velké Británie), která se měla uskutečnit za předpokladu úspěšného průběhu bitvy o Anglii, se odkládá na neurčito. Dne 19. září nařídilo německé velení letectva zesílit útoky na britské zásobovací pozice a zařízení. Velitelé 2. a 3. německé letecké armády obdrželi rozkaz bombardovat zejména britské přístavy a zaminovávat je. 7. listopadu vydal maršál Göring rozkaz k provedení mohutných úderů na města Liverpool, Birmingham a Coventry. Posledně jmenované město bylo dne 14. listopadu plošně vybombardováno a stalo se paradoxně předmětem zkoumání britského velitelství bombardovacího letectva a modelem pro přípravu útoků na německá velkoměsta. Bombardování Velké Británie probíhalo již v menší intenzitě prakticky až do jarních měsíců roku 1941.
Hlavní nevýhody německého letectva při útocích na Londýn:
• Britové na rozdíl od Němců dokázali zapojit radar do systému včasné výstrahy
• Německo zpravidla nedokázalo svým bombardérům zajistit dostatečnou stíhací ochranu po celé trase, což enormně zvýšilo jejich ztráty;
• němečtí stíhači měli nad Londýnem kriticky málo paliva[2], což radikálně omezovalo jejich taktiku;
• Britové měli více času na reakci a shromáždění stíhacích skupin;
• boje se odehrávaly relativně daleko od německých základen nad nepřátelským územím, což znamenalo, že ztráty německých pilotů byly definitivní; zpravidla ani poškozený letoun se nedostal dost daleko od nepřítele, aby mohla být jeho posádka zachráněna svými. Naproti tomu piloti Royal Air Force byli sestřelováni nad domácím územím a pokud nebyli zraněni, mohli teoreticky již pár hodin nato opět odstartovat k boji v novém letadle.
Zahraniční piloti
Kromě britských pilotů RAF a FAA se bitvy o Velkou Británii účastnili též piloti z mnoha zemí světa, přičemž českoslovenští piloti tvořili jejich významnou složku. Dle různých zdrojů se bitvy o Británii účastnilo 84 - 86 pilotů, z nichž velká většina pocházela z českých zemí. Dále se bojů účastnili ve větší míře piloti z Polska, Nového Zélandu, a Kanady, v menší míře z Belgie, Austrálie, Jižní Afriky, Francie, Irska, USA, Jamajky, Palestiny a Jižní Rhodesie.


21.01.2009 | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se