« Úvod | Cameron Mitchell »

Invaze do Polska


Německá invaze do Polska (též zářijová kampaň nebo zářijové tažení; 1. září 1939 - 5. říjen 1939, od 17. září podpořena útokem SSSR) záhájila druhou světovou válku v Evropě. Německo a SSSR během ní společně v jediném měsíci zlikvidovaly Polsko. Západní spojenci, kteří v reakci na tuto agresi vyhlásili Německu válku, nebyli schopni Polsku významněji pomoci a nedokázali ani využít faktu, že většina německých jednotek byla soustředěna v Polsku a na polských hranicích.
Důvody a záminka
Příčinou konfliktu byl jednak fakt, že se Německo nikdy nesmířilo se svými územními ztrátami v polském prostoru, které muselo dočasně akceptovat po porážce v první světové válce, jednak Hitlerova idea, že je třeba rozšířit německý „životní prostor“ směrem na východ. Někteří historikové poukazují na fakt, že polská vláda se zjevně spoléhala na záruky západních spojenců a v mnoha ohledech se chovala vůči německé menšině a v otázce Gdaňsku nediplomaticky a spíše podporovala vášně, nicméně i přesto panuje všeobecný názor, že výhradním agresorem zde bylo Německo. Válce předcházelo podepsání paktu o neútočení mezi SSSR a Německem, v jehož tajných dodatcích si obě země rozdělily sféry vlivu, vzájemnou podporu při jejich vymezování a výslovně připustily likvidaci Polska.
Záminkou k napadení Polska měly být pohraniční incidenty na německo-polské hranici, zejména pak přepadení vysílačky v Glivici, který se odehrál 31. srpna 1939. Podle německé propagandy byla radiostanice ve večerních hodinách přepadena polskými vojáky, kteří měli povraždit její posádku a poškodit stanici. Ve skutečnosti byl ale přepad proveden německými agenty gestapa převlečenými do polských uniforem.
Plány stran
Polsko bylo rozhodnuto bránit se útoku a posečkat na pomoc od západních spojenců. Evidentně nepočítalo s útokem ze strany SSSR. Německo hodlalo využít nevýhodného rozložení polského území a vytvořit kleště ze svých jednotek rozmístěných ve Východním Prusku a Slezsku. Sovětský svaz měl v plánu na sebe neupozorňovat a přidat se až později, což mělo omezit politické problémy a vojenské ztráty spojené s útokem (vzhledem k předchozí drtivé porážce v Rusko-polské válce měl Stalin k polské armádě značný respekt). Nečekaně rychlý postup Německa Sovětský svaz zaskočil a Stalin musel později s útokem spěchat. Svůj vpád odůvodňoval ochranou ruského, běloruského a ukrajinského obyvatelstva před německým záborem, ovšem prokázaným faktem je, že tam, kde to mělo význam, spolu sovětské a německé jednotky ochotně spolupracovaly a že útok byl s Německem předem domluven.
Invaze začíná
Zatímco v Asii se již od roku 1937 bojovalo „jen“ mezi Čínou a Japonskem, viz Čínsko-japonská válka (1937-1945), skutečná světová válka započala 1. září 1939 v Evropě na německo-polské hranici, kdy německá vojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájila invazi. K útoku se posléze připojilo Slovensko. Velká Británie a Francie tentokráte po formální stránce nezaváhaly: 3. září 1939 vyhlásily Německu válku. Faktem však bylo, že tyto státy neměly schopnost ji vést na dostatečně významné úrovni. Zatímco letecká a námořní válka vzplanula prakticky okamžitě, pozemní vojska západních spojenců se teprve formovala. Velká Británie nebyla schopna dát dohromady nic víc než malý expediční sbor, který odeslala do Francie, a zastaralé mobilizační mechanismy francouzské armády se rozbíhaly příliš pomalu. Navíc hlavní francouzská vojenská doktrína rozhodně nebyla Polsku nakloněna, generál Gamelin ji shrnul jedinou větou: „Kdo zaútočí, prohraje.“ Zatímco se však francouzská armáda šikovala a čekala na Hitlerovu chybu, na východě probíhala tragédie.
Polská obrana se hroutí
Polská armáda zoufale bojovala, ale za situace, v jaké se ocitla, nebyl úspěšný odpor možný. Polská vojska se nestihla ani plně zmobilizovat a zaujmout určené pozice, když byla země napadena. Polské letectvo utrpělo značné ztráty při prvních náletech Luftwaffe - většinou se však jednalo o cvičné, druholiniové a opravované stroje, protože prvoliniové letouny byly rozmístěny na polních letištích. Časté tvrzení, že během prvních náletů byla zničena většina polského letectva, je ve skutečnosti jedním z mýtů, které se pojí s touto válkou.[1] Polské letectvo ve skutečnosti přežilo první údery a bojovalo ve válce s obrovskou houževnatostí, přičemž způsobilo německému letectvu všeobecně větší ztráty, než by se dalo očekávat, nicméně situace na zemi byla beznadějná.
Nepočetné polské tankové síly organizované zastaralým způsobem nemohly čelit německým tankovým klínům postupujícím vpřed podle inovačních schémat bleskové války. Nemotorizovaná polská pěchota i jízda byly opakovaně masakrovány při přesunech přes otevřený terén, který nedokázaly překonávat dost rychle, nebo ničeny postupně po malých jednotkách, protože se díky neschopnosti rychle se přesouvat a přeskupovat nedokázaly mezi sebou účinně podporovat. Polské letectvo, kterému rychle docházely bomby a náhradní díly, nebylo schopno ani zabezpečit účinné vzdušné krytí polským jednotkám, ani provádět dostatečně silné a koordinované útoky na postupující německé kolony (výrazné úspěchy si vydobyla pouze stíhací brigáda chránící Varšavu a bombardovací brigáda útočící na XVI. armádní sbor generála Höpnera, který musel kvůli jejím útokům požádat o speciální stíhací ochranu. Obojí úspěchy však byly časově omezené - v prvním případě ztrátou vhodných letišť a rozpadem systému včasné výstrahy, v druhém ztrátami bombardérů a nedostatkem bomb.[1] Německé jednotky rychle pronikaly ze severu i jihozápadu k Varšavě.
Poslední odpor
9. září se drcená polská armáda vzepjala k poslednímu zoufalému pokusu alespoň oddálit nevyhnutelný konec. Zoufalý útok trosek armád Poznaň a Pomoří proti levému křídlu a týlu skupiny armád Jih byl veden s úmyslem zastavit její postup a probít se k hlavnímu městu a podpořit jeho obranu (viz bitva na Bzuře). Zpočátku dokázal prudkým úderem rozvrátit a těžce pošramotit německou 8. armádu, ale nepřítel proti němu brzy nasměroval drtivou většinu kapacit Luftwaffe a téměř třetinu skupiny armád Jih. Když pak vzápětí na Kutrzebovy síly zaútočila i skupina armád Sever, bylo rozhodnuto. K Varšavě se podařilo dostat jen malé části jednotek, které měly posílit její obranu. V této době se už zbytky všech západních armád pokoušely probít na východ a v souladu s rozkazy velitele polské armády (Rydz-Śmigłyho) posílit obranu Varšavy a vytvořit obrannou linii na řekách Visla a San. Jejich šance byly minimální a definitivně zhasly 17. září, když se SSSR v souladu s tajnými dohodami přidal k útoku a napadl Polsko z východu. Polská vláda i část velení prchlo ze země. 28. září kapitulovala Varšava, 29. září pevnost Modlin, 2. října obránci poloostrova Hel. Jako poslední jednotky kladoucí organizovaný odpor se vzdaly oddíly generála Kleeberga - 5. října. Při útoku na Polsko se Němci dopouštěli válečných zločinů jednak bombardováním civilního obyvatelstva a kolon uprchlíků, jednak vražděním polských válečných zajatců. Např. jen od 1. září do 26. října 1939 vykonali Němci 764 hromadných exekucí polských zajatců.
Následky
Polská armáda utrpěla těžké ztráty, některá města (zejména Varšava) byla těžce poškozena rozsáhlým bombardováním. Země byla obsazena dílem nacistickým Německem, dílem stalinistickým Sovětským svazem a v následných letech musela čelit mimořádným zvěrstvům ze strany obou vítězů. Polsko mělo ze všech států, které poznamenala 2. světová válka, největší procentuelní ztráty obyvatelstva (viz Počet obětí druhé světové války). Průběh vojenských operací potvrdil, že se německé vojenské doktríny rozvíjejí správným směrem a předznamenal průběh a výsledek bitvy o Francii, která proběhla v roce 1940.
Za druhé světové války zahynulo zhruba 5 600 000 polských občanů (některé zdroje uvádějí 6 miliónů), z toho bylo 3.000.000 obětí židovského holocaustu, 400 tisíc padlých či zavražděných polských vojáků a 2 200 000 civilistů.
Teror
Po obsazení Polska Němci vůči Polákům brutální politiku teroru, odnárodňování a germanizace. Ta byla vykonávána zejména jednotkami SS-Totenkopfverbände a Einsatzgruppen. Docházelo k popravám polských vojáků i civilních osob, zvláštní pozornost byla věnována polské vyšší vrstvě a polské inteligenci. V rámci „Operace Tannenberg,“ která se týkala likvidace polské elity, bylo do 25. října 1939 zavražděno 20-24 tisíc Poláků. Po ní následovala akce „Inteligence“, při níž bylo zabito přes 40 tisíc polských intelektuálů. Německá okupační moc zavedla v Polsku, resp. v Generálním gouvernementu a na okupovaných polských územích politiku teroru, přičemž prováděla hromadné veřejné popravy, které měly zastrašovat ostatní obyvatelstvo. Samostatnou kapitolou byly exekuce polských rolníků a ničení polských vesnic. Němci též prováděli politiku vysídlování z oblastí určených k další germanizaci, přičemž bylo ze svých domovů vyhnáno několik stovek tisíc Poláků. Poláci byli též v masovém měřítku nasazováni na nucené práce, při kterých jich velké množství zahynulo. Ještě hůře než samotní Poláci na tom byli příslučníci židovské menšiny v Polsku - viz holokaust.
V Sověty obsazené části země panoval teror stejně ukrutný, jako v té německé. Tragický osud postihl zajaté polské důstojníky a příslušníky inteligence v Sovětském svazu, kteří byli povražděni v rámci tzv. katyňském masakru.


21.01.2009 | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se